Život v pravdě je o pravdě sama k sobě. Nic si nenalhávat, nenamlouvat si, že něco je nebo naopak není. Když jsem unavená, tak prostě jsem unavená. Tečka. Mám vztek, tak ho mám. Tečka. Nenamlouvám si, že jsem v pohodě, když to tak právě není. Nebo ještě hůř – zcela to ignoruju a uvěřím sama sobě, že mám síly dost a všechno v pohodě zvládám (s druhým kafem v sobě a tabulkou čokolády).
Žít v pravdě znamená také převzít zcela zodpovědnost za sebe, za své jednání, za své pocity. Neviním už své děti a svého muže za to, jak já se cítím. Že se vztekám, protože ony jsou tak “ukřičené, drzé, lžou…”, že jsem frustrovaná, protože on chodí tak pozdě z práce a má špatnou náladu. Já se rozhoduju, jak se cítím, je to moje volba a není to vina druhých.
Já sama s tím díky tomu mohu něco udělat. A to je ta síla – je to moje, já to tedy mohu změnit.
Díky tomu žít v pravdě znamená žít ve svobodě – přijetí své pravdy a zodpovědnosti za sebe znamená rovněž to, že to mohu i měnit. Je to moje a ne někoho druhého. Jsem tvůrce a ne oběť, protože změnit druhého opravdu nedokážu. Má nekonečná snaha měnit mého muže a jeho chování si vyžádala spoustu energie, která rozhodně nevedla ke změně. Ta frustrace “z něj” mě jen odváděla od toho podívat se pravdivě sama na sebe a svůj život – kde jdu proti sobě, kde se neposlouchám, kde si něco nalhávám, kde žiju život podle vzoru někoho jiného? On mi jen nádherně poskytl sebe jako zrcadlo mého nitra.
A přišla velká úleva – tohle najednou začala být efektivně investovaná energie. Začala jsem poznávat svou vnitřní realitu. Prostě jsem začala vnímat – své tělo, své emoce, své myšlenky a vědomě řídit jejich projevy. Své tělo uctívám a pečuju o něj, své emoce uznávám a neodmítám a svým myšlenkám otrocky nepodléhám. A když se nedaří a chytám se do starých vzorců, brzy to poznám a s laskavostí se vracím zpět do nitra, kde je vše správně.
A toto všechno zastřešuje to nejhlavnější – život v lásce, a to především v lásce sama k sobě. Ať to zní pateticky, jak chce…dokud se nebudeme mít opravdu rádi a stavět sebe na první místo, těžko bude život kolem vzkvétat. To bezpodmínečné přijetí sebe sama, i se všemi sračkami, které se mi na mně nelíbí, je cesta k láskyplným vztahům, a to ve všech oblastech života.
Obrátit tak pozornost k sobě a ne k tomu, že chci změnit druhé, je prostě tou nejúčinnější cestou ke spokojenému životu. Ano, nestane se to hned a je to na celý život – ale jakmile se pro to jednou rozhodneme a jdeme si s tím, začíná to být opravdu jízda…joooooooo!
